Berte si to osobně – P(ad)ouchův sloupek v Marketing & Media

Podle Marka Šebesťáka, jednoho z nejúspěšnějších matadorů české reklamy, který se už z aktivního byznysu hodně stáhnul, jsou pro úspěch v marketingu stěžejní hodně měkké oblasti, lidská přirozenost, jako taková. Marek říká, že podstatné je, aby nás práce fascinovala, nutila se neustále rozvíjet, chtít vyhrávát, nezastavovat se, jít po tom, co nás baví a dělat to všechno poctivě. Platilo to, když sám začínal před desítkami let a platí to dál. Je to pohled klasika, u kterého každý pokyvuje a potom se zase vrátí do svého kolotoče. 

Největší světová díla v literatuře i umění jsou ta, která jdou po osobních pocitech, pojmenovávají to niterné a vnitřní. Takové umění nás umí rozněžnit, zastavit, vracíme se k němu a to i když se jedná o stovky let stará díla. Umění, literatuře, poezii se věnujeme většinou doma, když máme klid a čas – pokud ho vůbec máme. Co je na něm tak fascinujícího? V principu to, že se můžeme ztotožňovat s tím, co se tam píše. Cítíme spříznění, možná to pojmenovává to, co sami úplně tak vyjádřit neumíme, možná to něco zohledňuje. Jisté je, že nám to pomáhá, líbí se nám to, ale taky to chce čas, sílu a pozornost.

Emoce, vnitřní svět, něco niterného vlastně do práce vůbec nepatří. V práci je to o výsledcích, o číslech, o úspěších. Je to o firmě, o nás, o našem teamu. Osobní pohled sem nepatří, není na to čas, nikoho to nezajímá. Aspoň se to tak bere. Řada z nás tak žije dva životy – jeden pracovní – povrchní, číselný, výsledkový, bojující a druhý osobní, vnitřní, duchovní – tedy pokud na něj máme vůbec čas a sílu. 

Kdosi, kdysi nakreslil na zem čáru, za kterou by se nemělo moc chodit a která říká, že osobní věci nikoho nezajímají a neměli bychom o nich mluvit, měli bychom si je nechat pro sebe, jestli ne úplně potlačit a měli bychom ukazovat jen to, co je pro ostatní zajímavé a přínosné. 

Pokud dnes jdete na nějakou businessovou akci, naprosto výjimečně slyšíte osobní příběh, osobní pocit, něco s čím se můžeme ztotožnit. Slýcháme hlavně příběhy, které by se nám mohly hodit, informace o tom, jak věci proběhly, co dosáhla firma, team, nějaký manažer. Chybí tam to já. Nemám rozhodně na mysli veřejnou onanii egomaniaků na téma své vlastní jedinečnosti – to nemá co do činění s možností ztotožnit se, najít spojovací prvky, něco si pojmenovat, uvědomit. Ale něco, co v nás může vzbudit něco více vlastně téměř neslyšíme, jde se po řemeslu, metodice, výsledku.

Mám rád paralely – v principu se rádi pohybujeme na známém uzemí a pěkná paralela je o tom, že v již dávno známém a přijatém prostředí vidíme, že i něco naprosto odlišného vlastně může fungovat stejně. Některé paralely ale potřebují hodně velký odstup a hodně velké soustředění, abychom si spojitost uvědomili. Lidé za desítky a stovky tisíc let svého vývoje jsou vlastně pořád velmi podobní. Dnes máme spoustu různých vymožeností, ale to nic nemění na tom, že stále chceme být osobní, nitěrní a cítit větší sounáležitost, než jen se stejným logem na vizitce. 

Před lety jsme na jedné akci definovali největší osobnosti marketingu. Jeden známý konzultant tehdy zmínil, že jeho největším hrdinou byl právě Marek Šebesťák a to ne proto, že vybudoval jedinečné značky a firmy, ale protože se k němu vždycky choval hezky, myslel na něj, vytvářel mu prostředí, pocit, hrál na ty správné struny. Právě ta lidskost může hodně za to, že byl tak ohromně úspěšný, a ten úspěch přišel víceméně by the way. 

Nejde mi o to, abychom takhle stavěli velké firmy, chtěl bych, abychom smazali tu čáru v písku a začít být osobní, protože paralela s uměním podle mého platí naprosto jasně i tady, i když se to nenosí.